Tato kniha není jen vyprávěním o jednom muži. Je to cesta napříč desetiletími, napříč světadíly a dějinami, které formovaly osobnost Jorgeho Maria Bergoglia – chlapce z Buenos Aires, jezuity, arcibiskupa, a nakonec papeže. Ale především je to vyprávění o naději.

Naděje je hlavním vláknem, které se vine celou autobiografií. Není tu prezentována jako naivní iluze nebo pohodlný únik před realitou. Naopak, František ji chápe jako hlubokou a nezdolnou sílu, která dává smysl i těm nejtěžším životním obdobím. Je to světlo, které se nezhasíná ani v noci lidského trápení. Naděje, která se nevzdává, i když se kolem rozprostírá stín války, nespravedlnosti nebo ekologické krize.

František připomíná, že naděje není vlastnictvím několika vyvolených, ale je dar, který má potenciál růst v každém srdci. Je to ctnost, která se nebojí výzev a neuhýbá před pravdou.

Papež se ve své knize nevyhýbá těžkým otázkám. Mluví o válkách, které drtí celé národy, o migračních krizích, jež staví civilizace před zrcadlo soucitu, o ženách, jejichž hlas stále není slyšet dostatečně hlasitě. Reflektuje technologický vývoj, který člověka sice posouvá dopředu, ale někdy ho paradoxně vzdaluje od lidskosti.

Odsuzuje falešný pocit bezpečí, který pramení z lhostejnosti. Podle něj není vždy největší překážkou nenávist – často to bývá chladná netečnost, která přehlíží utrpení druhého. Lhostejnost, která uzavírá srdce, ničí vztahy a rozkládá společnost zevnitř.

V jeho vzpomínkách však není jen stín. František vyzdvihuje sílu úsměvu, který sbližuje i tam, kde panuje rozdělení. Smích chápe jako prostředek smíření a porozumění. A připomíná jednoduchou pravdu – že nejpřímější cesta ke štěstí vede skrze snahu udělat šťastným někoho jiného.

Papežova autobiografie je plná lidskosti. Nevyhýbá se chybám, naopak – přiznává je jako neoddělitelnou součást každé opravdové cesty. Ukazuje, že nikdo není hotový, dokonalý nebo bez omylu. A právě otevřenost změně, ochota přehodnotit postoje a vnímat i vlastní limity tvoří základ skutečné duchovní zralosti.

V dnešním světě, který se často jeví jako uzavřený a bez perspektivy, přináší papež František poselství, jež vybízí k tomu, abychom zůstali otevření snu o lepším světě. Ne snu, který by nás ukolébal k nečinnosti, ale snu, jenž probouzí, inspiruje a vede k činům.

Papežova autobiografie není manifestem neomylnosti, ale pozvánkou ke společnému putování. K putování, v němž nejde o to dojít první, ale o to, jít spolu. S odvahou, vírou, otevřeností a hlavně – s nezlomnou nadějí, že to nejlepší ještě přijde.

Kniha papeže Františka je výjimečná nejen tím, že ji sepsal sám za svého života, ale především hloubkou, s níž otevírá své nitro i svou víru. Je to kniha, která nenechá čtenáře lhostejným. A přestože je osobní, její poselství je univerzální - i přes temnotu, která nás obklopuje, máme možnost volby – nechat se pohltit strachem, nebo kráčet dál s nadějí, která nemůže být poražena.