Objev Teslovy cívky a transformátoru - Voda Světla

Přejít na obsah
Nikola Tesla - Objev Teslovy cívky a transformátoru
(základní části každého rádia a televize)
Kapitola 4

Na čas jsem se úplně oddal radosti z kreslení strojů  a vymýšlení nových forem. Byl to mentální stav úplného  štěstí, jaký jsem v životě dosud nepoznal. Myšlenky  přicházely v nepřerušovaném proudu a jedinou těžkostí,  kterou jsem měl, bylo je zachytit. Kousky zařízení,  které jsem vymyslel, byly pro mne absolutně skutečné a  hmatatelné v každém detailu. Rád jsem si představoval  neustále běžící motory, protože duševnímu zraku skýtaly  fascinující pohled. Když se přirozený sklon vyvine ve  vášnivou touhu, člověk směřuje ke svému cíli v  sedmimílových botách. Za méně než dva měsíce jsem  vyvinul fakticky všechny typy motorů a modifikací  systému, které jsou nyní spojovány s mým jménem a které  se používají pod mnoha dalšími jmény po celém světě.  Možná bylo způsobeno božskou mocí, že existenční nutnost  vyžadovala dočasné zastavení této stravující aktivity  mysli.
Přišel jsem do Budapešti, pobídnut náhlou zprávou,  jež se týkala telefonního podnikání, a ironií osudu se  stalo, že jsem přijal místo projektanta v Ústřední  telegrafní kanceláři maďarské vlády za plat, o němž si  vyhrazuji právo pomlčet. Naštěstí jsem brzy vzbudil  zájem hlavního inspektora a nato jsem byl zaměstnán při  výpočtech, konstrukcích a návrzích rozpočtu ve spojení s  novými instalacemi, dokud nebyla dána do provozu nová  ústředna, v níž jsem převzal vedení. Znalosti a  praktické zkušenosti, které jsem získal během této  práce, byly velice cenné. Toto zaměstnání poskytovalo  bohaté příležitosti k cvičení mých vynálezeckých vloh.  Udělal jsem několik vylepšení na přístrojích centrály a  zdokonalil telefonní opakovač. Nikdy sice nebyl  patentován, ani veřejně popsán, ale nemusel bych se za  něj stydět ani dnes. Organizátor podniku, pan Puskas, si  povšiml mé účinné pomoci, a po ukončení mé činnosti v  Budapešti mi nabídl místo v Paříži, což jsem rád přijal.
Nikdy nezapomenu na hluboký dojem,  který ve mě vyvolalo ono magické město. Po příjezdu jsem  se několik dní potuloval ulicemi v němém úžasu nad novým  divadlem. Atrakcí bylo mnoho a byly neodolatelné, ale  bohužel jsem své peníze utratil hned po příjezdu. Když  se mě pan Puskas ptal, jak se daří na novém působišti,  popsal jsem výstižně svoji situaci slovy, "Nejhorších  je posledních dvacet devět dní v měsíci." Vedl jsem  dost činorodý život, kterému se nyní říká "Rooseveltovský  styl". Každé ráno, bez ohledu na počasí, jsem chodíval z  bulváru St. Marcel, kde jsem bydlel, do krytého bazénu  na Seině; vrhnul se do vody, sedmadvacetkrát přeplaval  bazén a potom jsem šel hodinu pěšky do Irvy, kde byla  umístěna továrna společnosti. Tam jsem si o půl sedmé  dal dřevorubeckou snídani a pak nedočkavě vyčkával oběd.  Mezitím jsem louskal tvrdé oříšky pro dílovedoucího,  pana Charlese Batchellora, který byl blízkým přítelem a  pomocníkem Edisona. Zde jsem se dostal do kontaktu s  několika Američany, kteří si mě zamilovali protože jsem  dobře hrál kulečník! Těmto mužům jsem vysvětlil svůj  vynález a jeden z nich, pan D. Cunningham, předák z  Mechanického oddělení, mi nabídl vytvoření akciové  společnosti. Tento návrh mi připadal velmi komický.  Neměl jsem nejmenší představu co tím myslel, až na to,  že to byl americký způsob, jak dělat jisté věci. Nic z  toho však nebylo a příštích několik měsíců jsem musel  cestovat z místa na místo ve Francii a Německu a léčit  nemoci elektráren.
Po návratu do Paříže jsem jednomu ze správců  společnosti, panu Rauovi, předložil plán na vylepšení  jejich dynam a byla mi dána příležitost. Můj úspěch byl  naprostý a potěšení členové představenstva mi udělili  výsadu vyvíjet automatické regulátory, které byly velmi  žádoucí. Krátce nato byly nějaké potíže s osvětlovacím  zařízením, které se právě instalovalo na novém nádraží  ve Strassburgu, Alsasko. Přívodní dráty byly vadné a při  otevírací ceremonii zhasla velká část stěny z důvodu  elektrického zkratu, právě za přítomnosti starého císaře  Viléma I. Německá vláda odmítla poskytnout záruky a  francouzská společnost utrpěla vážné ztráty. Díky mým  znalostem němčiny a předchozím zkušenostem mi byl svěřen  obtížný úkol urovnat tuto záležitost, takže jsem  počátkem roku 1883 odjel na misi do Strassburgu.
Několik příhod z tohoto města se  mi nesmazatelně vrylo do paměti. Podivuhodnou souhrou  náhod tam v té době žila řada mužů, kteří se později  proslavili. Později jsem říkával, "V tomto starém  městě řádila bakterie velikosti. Ostatní dostali tuto  nemoc, ale já unikl!" Praktická práce, korespondence  a konference s úředníky mě nadměrně zaměstnávaly ve dne  i v noci, ale jakmile jsem byl schopen urvat trochu  volného času pro sebe, zkonstruoval jsem v mechanické  dílně naproti nádraží jednoduchý motor, na který jsem si  z Paříže přivezl nějaký materiál. Provedení experimentu  se však protáhlo do léta téhož roku, kdy se mi konečně  dostalo zadostiučinění: viděl jsem rotovat motor  napájený střídavým proudem o několika fázích, bez  kluzných kontaktů či komutátoru, jak jsem to vymyslel  před rokem. Cítil jsem intenzivní radost, ale nedá se to  srovnávat s deliriem štěstí, následujícím po samotném  objevu.
Mezi mé nové přátele patřil i bývalý starosta města,  pan Sauzin, jehož jsem již do určité míry seznámil s  tímto a dalšími vynálezy a jehož podporu jsem se snažil  získat. Byl mi upřímně oddán a předložil můj projekt  několika zámožným lidem, ale k mému hlubokému zklamání  nenašel odezvu. Snažil se mi pomoci všemi možnými  způsoby a přicházející první červenec 1917 mi připomíná  formu "pomoci", jíž jsem obdržel od tohoto okouzlujícího  muže. Sice nebyla finanční, a však neméně hodnotná. V  roce 1870, když Němci vtrhli do této země, získal pan  Sauzin dost velký pozemek na St. Estephe 1801 a došel k  závěru, že neví o jiné vhodnější osobě, která by měla  zkonzumovat tento vzácný nápoj.(?)
Mohu říci, že toto byla jedna z nezapomenutelných  příhod, o nichž jsem hovořil. Můj přítel na mě naléhal,  abych se, jakmile to bude možné, vrátil do Paříže a  vyhledal tam podporu. Velmi rád bych to udělal, ale má  práce a vyjednávání se protahovalo v důsledku všemožných  drobných překážek, jimž jsem musel čelit, takže tehdy se  situace zdála být bezvýchodná. Abyste si mohli udělat  obrázek o německé důkladnosti a zdatnosti, zmíním se zde  o jedné poněkud legrační příhodě.
Ve vestibulu měla být umístěna  žárovka a po zvolení správného místa jsem nařídil  montérovi, aby připojil dráty. Po chvíli práce došel k  závěru, že to musí konzultovat s inženýrem a také to  udělal. Inženýr měl několik připomínek, ale nakonec  souhlasil, že lampa by měla být umístěna dva palce od  místa, které jsem označil já, načež montér pokračoval v  práci. Potom inženýr začal mít starosti a řekl mi, že  bychom to měli oznámit inspektoru Averdeckovi. Zavolali  jsme tedy tuto důležitou osobu, která záležitost  přezkoumala, prodiskutovala a rozhodla, že lampa by měla  být umístěna o dva palce zpět, což bylo místo, jež jsem  prve označil já! To ale nebylo všechno; Averdeck mi  oznámil, že o této věci informoval vrchního inspektora  Hieronimuse a že bych měl počkat na jeho rozhodnutí.  Vrchní inspektor se však z důvodu naléhavých povinností  mohl uvolnit až za několik dní, ale nakonec přišel a  následovala dvouhodinová debata, po níž rozhodl posunout  lampu o dva palce dopředu. Mé naděje, že toto rozhodnutí  je konečné, se rozplynuly, když se vrchní inspektor ke  mě obrátil a řekl mi, "Regierunsrath Funke je příliš  puntičkářský, že si netroufám dát příkaz k umístění této  lampy bez jeho výslovnho schválen." Byly tudíž  uinny přípravy na návštěvu tohoto významného muže.  Začali jsme uklízet již časně ráno a když Funke přišel  se svojí družinou, byl slavnostně přijat. Po dvou  hodinách rozmýšlení náhle zvolal, "Už musím jít!",  ukázal rukou na místo na stropě a nařídil mi umístit  lampu tam. Bylo to přesně ono místo, které jsem původně  vybral já! Tak to šlo den za dnem s různými obměnami,  ale byl jsem rozhodnut vytrvat za každou cenu a nakonec  bylo mé úsilí odměněno.
Na jaře 1884 byly všechny nesrovnalosti vyřešeny,  zařízení oficiálně předáno a já se vrátil do Paříže v  radostném očekávání. Jeden z úředníků mi slíbil štědrou  odměnu v případě úspěchu. Rovněž budou vzata v úvahu  zlepšení, která jsem provedl u jejich dynam a doufal  jsem, že dostanu značnou sumu. Jednal jsem se třemi  úředníky, které pro jednoduchost označím jako A, B a C.  Když jsem se obrátil na A, řekl mi, že by měl rozhodnout  B. Tento gentleman zastával názor, že o tom může  rozhodnout jedině C a ten si byl zcela jistý, že  rozhodovací pravomoc má jedině A. Po několika marných  kolech mi bylo jasné, že mou odměnou je hrad ve  Španělsku.
Mé totální selhání sehnat kapitál na vývoj bylo  dalším zklamáním a když mě pan Batchellor nabádal, abych  odešel do Ameriky s perspektivou překonstruování  Edisonových strojů, rozhodl jsem se zkusit štěstí v Zemi  neomezených možností. Ale svoji příležitost jsem téměř  promarnil. Prodal jsem svůj skromný majetek, zabezpečil  byt a nacházel jsem se na nádraží, když jsem viděl, jak  vlak odjíždí ze stanice. V tu chvíli jsem zjistil, že mé  peníze a lístky jsou pryč. Co dělat, bylo otázkou.  Herkules měl spoustu času na rozmýšlení, ale já se musel  rozhodovat, když jsem běžel podle vlaku s rozporuplnými  pocity pulzujícími v mém mozku jako oscilace  kondenzátoru. Odhodlání a obratnost mi pomohly získat  trochu času a nakonec se mi podařilo nalodit se na loď  do New Yorku se zbytkem svých svršků, několika básněmi a  články, které jsem napsal a s balíčkem výpočtů,  týkajících se řešení několika neřešitelných integrálů a  mého létajícího stroje. Během plavby jsem většinu času  seděl na zádi lodi a čekal na příležitost zachránit  někoho z vodního hrobu bez nejmenšího pomyšlení na  nebezpečí. Později, když jsem vstřebal určitou dávku  amerického smyslu pro praktičnost, jsem se chvěl a  žasnul při vzpomínce na svou pošetilost.
Setkání s Edisonem bylo památnou událostí v mém  životě. Byl jsem ohromen tímto podivuhodným mužem, který  bez počáteční podpory a vědeckého vzdělání dokázal tak  mnoho. Já studoval tucet jazyků, přehrabával se v  literatuře a umění a strávil svá nejlepší léta v  knihovnách čtením všech druhů knih, jež se mi dostaly do  rukou, od Newtonovy "Principie", až po romány Paula de  Kocka, a měl jsem pocit, že jsem většinu času promarnil.  Ale zanedlouho jsem poznal, že to byla nejlepší věc,  kterou jsem mohl udělat. Během několika týdnů jsem  získal Edisonovu důvěru, a bylo to právě díky mému  vzdělání.
Zaoceánský parník Oregon, v té  době nejrychlejší parník, měl porouchané oba osvětlovací  stroje a díky tomu byl odjezd lodi opožděn. Protože  nadstavba byla postavena až po jejich instalaci, bylo  nemožné je vymontovat z podpalubí. Potíže byly vážné a  Edison byl velmi znepokojen. Večer jsem vzal nezbytné  nástroje a šel na palubu plavidla, kde jsem zůstal přes  noc. Dynama byla ve špatném stavu, měla několik zkratů a  přerušení obvodů, ale s pomocí posádky se mi podařilo je  opravit. V pět hodin ráno, když jsem šel po Páté Avenue  směrem k dílně, jsem potkal Edisona s Batchellorem a  několika dalšími, kteří se vraceli domů si odpočinout. "Zde je náš Pařížan potloukající se po noci,"  řekl. Když jsem mu řekl, že přicházím z Oregonu a že  jsem opravil oba stroje, mlčky se na mě podíval a šel  dál bez jediného slova. Ale když poodešli kousek dál,  zaslechl jsem jeho poznámku, "Batchellore, je to  dobrý chlapík." A od té doby jsem měl úplnou svobodu  v organizování své práce. Téměř po celý rok byla má  pracovní doba od 10:30 dopoledne do 5 hodin příštího  rána bez denní přestávky. Edison mi řekl, "Měl jsem  hodně pracovitých pomocníků, ale takového, jako jsi ty,  jsem tu ještě neměl." Během tohoto období jsem  zkonstruoval dvacet čtyři různých typů standardních  strojů s krátkými jádry a jednotným vzorem, které  nahradily ty staré. Správce mi slíbil padesát tisíc  dolarů za dokončení tohoto úkolu, ale ukázalo se, že to  byl kanadský žertík. To mi způsobilo bolestivý šok a na  své místo jsem rezignoval.
Bezprostředně potom se na mě  obrátili nějací lidé s návrhem na vytvoření společnosti  na obloukové lampy pod mým jménem, s nímž jsem  souhlasil. Zde jsem měl konečně příležitost vyvinout  motor, ale když jsem toto téma nadhodil svým novým  společníkům, řekli, "Ne, my chceme obloukovou lampu.  Nás nezajímá váš střídavý proud." V roce 1886 byl  můj osvětlovací systém, založený na obloukových lampách,  zdokonalen a přizpůsoben pro osvětlení továren a  pouliční osvětlení a byl jsem volný, ale bez jiného  vlastnictví, než balíčku překrásně vytištěných akcií  hypotetické hodnoty. Potom následovalo období boje v  novém prostředí, pro něž jsem nebyl připraven, ale  nakonec jsem se dočkal odměny a v dubnu 1887 byla  založena společnost TESLA Electric Co. skýtající  laboratoř a zařízení. Motory, které jsem tam postavil,  byly přesně takové, jaké byly v mých představách.  Nepokoušel jsem se vylepšovat jejich konstrukci, pouze  jsem reprodukoval obrázky, které se objevovaly v mých  vizích a pracovaly vždy tak, jak jsem očekával.
Počátkem roku 1888 byla uzavřena dohoda se  společností Westinghouse na výrobu široké škály motorů.  Ale ještě musely být překonány velké problémy. Můj  systém spočíval na použití proudu o nízké frekvenci a  odborníci z Westinghouse schválili 133 cyklů za sekundu  s cílem zajištění výhodnější transformace. Nechtěli  opustit standardní formu svých přístrojů, takže se mé  veškeré úsilí muselo soustředit na přizpůsobení mých  motorů daným podmínkám. Další nezbytností bylo vyrobit  motor, schopný efektivního provozu na uvedené frekvenci  s pouze dvěma přívodními dráty, což nebylo tak snadné  docílit.
Na  konci roku 1889 už mých služeb v Pittsburghu nebylo  zapotřebí, takže jsem se vrátil na Grand Street do New  Yorku a pokračoval v experimentální práci. Ihned jsem  začal konstruovat vysokofrekvenční stroje. Konstrukční  problémy na tomto neprobádaném poli byly nebývalé a  zcela mimořádné a byly spojeny s mnoha těžkostmi.  Zavrhnul jsem indukci, obávaje se, že bych takto nemusel  získat vlny s přesně sinusovým průběhem, který byl tak  důležitý pro rezonanční činnost. Díky tomu jsem si  ušetřil spoustu laboratorní práce. Dalším odrazujícím  rysem vysokofrekvenčního alternátoru se jevila být  proměnlivá rychlost otáčení, což značně limitovalo jeho  použitelnost. Již dříve jsem si při demonstracích před  American Institute of Electric Engineers všiml, že se  několikrát ztratilo vyladění a bylo nutné je znovu  nastavit. Vhodné zařízení, prostředek pro řízení otáček  strojů tohoto druhu do takové míry, že se změní o malou  část jedné otáčky při extrémním rozsahu zátěže, jsem  vynalezl dlouho potom. Z tohoto, ale i z mnoha jiných  důvodů se zdálo být žádoucí vynalézt jednodušší zařízení  na výrobu elektrických oscilací.
V roce 1856 předložil lord Kelvin  teorii vybíjení kondenzátoru, ale dosud nebyla vytvořena  praktická aplikace, uplatňující toto důležité poznání.  Viděl jsem, jaké jsou zde možnosti a přistoupil k vývoji  indukčního přístroje pracujícího na tomto principu. Můj  pokrok byl tak rychlý, že jsem již na přednášce v roce  1891 mohl předvést cívku, dávající jiskry dlouhé pět  palců. Při této příležitosti jsem přítomným inženýrům na  rovinu řekl o nedostatcích spojených s transformací  pomocí této nové metody, zejména o ztrátách v jiskřišti. Následný výzkum ukázal, že je lhostejné, jaké  médium je použito - ať už to byl vzduch, vodík, páry  rtuti, olej nebo proud elektronů, účinnost byla vždy  stejná. Tento zákon je velmi podobný zákonu, jímž se  řídí přeměna mechanické energie. Můžeme upustit závaží z  určité výšky kolmo dolů nebo jej přenést do nižší úrovně  po jakkoli zakřivené dráze, pokud jde o množství práce  je to nevýznamné. Naštěstí však tato stinná stránka věci  není fatální, protože při správně dimenzované rezonanci  je dosažitelná účinnost obvodu 85 procent. Od doby mého  časného oznámení tohoto vynálezu vešel tento v  univerzální užívání v mnoha odvětvích, ale čeká jej  daleko větší budoucnost.
Když jsem v roce 1900 docílil mocných výbojů o délce  1000 stop (přes 300 m!) a jiskřící proud kolem  zeměkoule, vzpomněl jsem si na první nepatrné jiskry,  jež jsem pozoroval v laboratoři na Grand Street a cítil  jsem vzrušení podobné tomu, když jsem objevil rotační  magnetické pole.

Voda Světla
Kontakt:
Jan  Marschner
Raisova 2488
Varnsdorf, 407 47, ČR
Mobil: 77 43 76 150
     
e-mail: voda-svetla@seznam.cz
Web: www.vodasvetla.cz
Jít za čistou energií
Návrat na obsah