Bezdrátový přenos - Voda Světla

Žádná věc jíž jsem se kdy věnoval nevyžadovala  takovou koncentraci mysli, a nenamáhala do tak  nebezpečného stupně nejjemnější vlákna mého mozku, jako  systém, jehož základem je zesilovací vysílač. Vložil  jsem celou sílu a intenzitu svého mládí do objevování  rotačního magnetického pole, ale tato raná práce měla  odlišný charakter. Ačkoli byla extrémně namáhavá,  nevyžadovala natolik pronikavou a vyčerpávající  schopnost úsudku, jako řešení mnoha problémů  bezdrátového přenosu.

Navzdory mé výjimečné fyzické odolnosti v té době,  přetěžované nervy nakonec vypověděly poslušnost a já  utrpěl úplné zhroucení právě v době, kdy dokončení  dlouhého a obtížného úkolu bylo již téměř v dohledu.  Nepochybně bych později zaplatil větší daň a velmi  pravděpodobně by moje kariéra předčasně skončila, nebýt  toho, že mě prozřetelnost vybavila terapeutickým  přístrojem, který zlepšuje mé zdraví s přibývajícími  lety a spolehlivě přichází do hry, když mé síly jsou u  konce. Dokud jej mohu používat, jsem v bezpečí před  nebezpečím z přepracování, což hrozí ostatním  vynálezcům, a nepotřebuji dovolenou, která je nezbytná  pro ostatní lidi. Když jsem vyčerpán, jednoduše to  udělám jako negr, který "přirozeně usne, zatímco bílí  lidé žijí v úzkosti."

Mám-li se odvážit vyslovit teorii mimo svoji sféru,  tělo pravděpodobně pozvolna akumuluje určité množství  nějaké toxické látky a já upadnu do téměř letargického  stavu, který trvá zhruba půl hodiny. Po probuzení mám  pocit, jako by se události, které proběhly bezprostředně  předtím, udály velice dávno, a když se pokusím  pokračovat v přerušeném proudu myšlenek, cítím skutečnou  nevolnost. Nedobrovolně je pak obrátím jiným směrem a  jsem překvapen svěžestí mé mysli a lehkostí, s jakou  překonávám překážky, které mě předtím mátly. Po týdnech  nebo měsících se má vášeň pro dočasně opuštěný vynález  vrací a já definitivně naleznu odpovědi na všechny  trýznivé otázky a bez velkého úsilí. V této souvislosti  budu vyprávět o jedné neobyčejné zkušenosti, která by  mohla zajímat studenty psychologie.

S mým uzemněným vysílačem se mi podařilo vyvolat  pozoruhodný jev a já se snažil zjistit jeho skutečný  význam pro proudy, šířící se skrze zem. Zdál se to být  beznadějný podnik a více než rok jsem bez oddechu  pracoval, ale marně. Toto důkladné studium mě tak úplně  pohltilo, že jsem zapomínal na vše ostatní, dokonce i na  své podkopané zdraví. Nakonec, když jsem byl ve stádiu  zhroucení, příroda mě obdařila letargickým spánkem. Když  jsem znovu nabyl smyslů, uvědomil jsem si se zděšením,  že si nedokážu vybavit scény z mého života, kromě  dětství. V mysli se vynořovaly jen  vzpomínky z velmi  raného dětství. Je zvláštní, že se před mým duševním  zrakem vynořovaly s překvapující zřetelností a  plastičností. Noc za nocí, když jsem odpočíval, se mi  odkrývalo stále více z mého předešlého života. Obraz mé  matky byl vždy hlavní postavou v tomto divadle, které se  přede mnou zvolna rozvíjelo, a já cítil stravující touhu  znovu ji vidět. Tento pocit vzrostl natolik, že jsem se  rozhodl všechno odložit a uspokojit svou touhu, ale  zjistil jsem, že je velmi těžké zanechat vší práce v  laboratoři a uběhlo několik měsíců, během nichž jsem si  dokázal vybavit všechny dojmy ze svého minulého života,  do jara 1892. V následujícím obraze, který se vynořil ze  zapomnění, jsem se viděl v Hotelu de la Paix, jak se  právě probouzím z jednoho z kouzelných snů, které byly  způsobeny trvalou námahou mozku. Představte si bolest a  úzkost, které jsem cítil, když mi hlavou problesklo, že  mi byl doručen telegram, který obsahoval smutnou zprávu,  že má matka umírá. Vzpomněl jsem si, jak jsem podnikl  dlouhou cestu domů bez jediné hodiny odpočinku a jak  odešla po týdnech agónie.

Zvláště bylo pozoruhodné, že během celého tohoto  období s částečně vymazanou paměti jsem byl plně činný  ve všem, co se týkalo výzkumu. Mohl jsem si vybavit  nejmenší detaily a nejbezvýznamnější pozorování z mých  experimentů a dokonce recitovat stránky textu a složité  matematické vzorce.

Během uplynulého desetiletí řada lidí arogantně  tvrdila, že uspěli při odstraňování této závady. Pečlivě  jsem prozkoumal všechna popsaná zařízení, a většinu z  nich jsem otestoval dříve než byly zveřejněny, ale  zjištění byla vesměs negativní. Nedávné oficiální  prohlášení amerického námořnictva může možná ošálit  nějakého redaktora od novin, který neodhadne jejich  skutečnou hodnotu. Zpravidla jsou tyto pokusy založeny  na natolik mylných teoriích, že kdykoli si jich všimnu,  nemohu se ubránit pocitu marnosti. Docela nedávno byl  ohlášen nový objev, který byl s ohlušující slávou  vytrubován do světa, ale opět se ukázalo, že je to pouze  další mýdlová bublina. To mi připomíná vzrušující  příhodu, k níž došlo před rokem, když jsem prováděl své  pokusy se střídavými proudy o vysokých frekvencích.

Steve Brodie právě skočil z  Brooklynského mostu. Tento výkon byl pak vulgarizován  napodobovateli, ale první zpráva vzrušila New York. Na  mě tato zpráva silně zapůsobila a často jsem hovořil o  smělém rekordmanovi. Jedno horké odpoledne jsem cítil  potřebu osvěžit se a vstoupil do jedné z třiceti tisíc  oblíbených institucí v tomto městě, kde podávali lahodný  dvanáctiprocentní nápoj, nyní dostupný pouze v chudých a  zdevastovaných zemích Evropy. Hostů tam bylo hodně, ale  ne příliš vybraných, a hovořilo se o tématu, jež mě  přimělo pronést nedbalou poznámku, "To jsem si říkal,  když jsem skočil z toho mostu." Jakmile jsem pronesl  tato slova, cítil jsem se jako společník Timothenských z  Schillerovy básně. Za okamžik nastala vřava a tucet  hlasů křičelo, "To je Brodie!" Hodil jsem čtvrťák  na pult a spěchal ke dveřím, ale dav mi byl v patách s  jekotem, "Stůj, Steve!", a snažil se mě zadržet,  zatímco já se mu snažil uniknout. Oháněl jsem se kolem  sebe lokty a naštěstí se mi podařilo uniknout požrním  východem a dostat se do laboratoře, kde jsem odhodil  kabát, předstíral, že jsem tvrdě pracující kovář a  rozdělával výheň. Ale tato opatření se ukázala jako  zbytečná, neboť jsem svým pronásledovatelům unikl.  Potom, po mnoho let v noci, kdy je představivost puštěna  z otěží, jsem si představoval, když jsem sebou hodil na  postel, jaký by byl můj osud, kdyby mě dav byl dohonil a  zjistil, že nejsem Steve Brodie!

Inženýr,  který nedávno přenesl zprávu před technickým orgánem o  novém prostředku proti statickému rušení, založeném na  "dosud neznámém přírodním zákonu", se zdá být stejně  unáhlený jako dříve já, když tvrdil, že tyto poruchy se  šíří příčně, zatímco vlny z vysílače se šíří podélně. To  by znamenalo, že kondenzátor, kterým je i zeměkoule se  svým plynným obalem, by mohl být nabíjen a vybíjen  způsobem, který je zcela v rozporu s teorií obsaženou v  každé základní učebnici fyziky. Takový předpoklad by byl  považován za chybný dokonce i za časů Franklina, tehdy  byla dobře známa totožnost mezi atmosférickou elektřinou  a tou, která se vyrábí pomocí strojů, jež byly tehdy již  dostupné. Je zřejmé, že se přírodní i umělé poruchy šíří  zemí i vzduchem naprosto stejným způsobem a obě  způsobují elektromotorické síly v horizontálním i  vertikálním směru. Z toho vyplývá, že interference  nemohou být odstraněny navrhovanými metodami. Pravda je  tato: Ve vzduchu se potenciál zvyšuje v míře okolo  padesáti voltů na stopu ve vertikálním směru, vzhledem k  tomu může být rozdíl potenciálu až dvacet, nebo dokonce  čtyřicet tisíc voltů mezi horním a dolním koncem antény.  Masy nabité atmosféry jsou neustále v pohybu a předávají  elektřinu vodičům ne spojitě, ale spíš přerušovaně, což  v citlivém telefonním přijímači způsobuje monotónní šum.  Čím vyšší je terminál a čím větší prostor obklopuje  dráty, tím je tento efekt zřetelnější, ale musí být  chápáno, že je pouze lokální a má málo co dělat se  skutečnými potížemi.

V roce 1900, když jsem zdokonaloval svůj bezdrátový  systém, měl jeden typ přístroje čtyři antény. Tyto byly  pečlivě kalibrovány na stejnou frekvenci a paralelně  spojeny s objektem pro příjem z kteréhokoli směru. Když  jsem chtěl zjistit původ přenášeného impulsu, byl každý  diagonálně umístěný pár zapojen do série s primární  cívkou, napájející obvod detektoru. V prvním případ byl  zvuk v telefonu hlasitý; v druhém případě ustal, jak  jsem očekával - tyto dvě antény se vzájemně  neutralizovaly, ale v obou případech se manifestovala  statická elektřina a já musel vymyslet zvláštní  preventivní opatření, založené na odlišných principech.  Využitím přijímačů, připojených ve dvou bodech na zem,  jak jsem navrhoval před mnoha lety, tyto potíže s  nabitým vzduchem, jež jsou velmi vážné u nyní stavěných  konstrukcí, ustaly a kromě toho se náchylnost k  interferencím všeho druhu snížila zhruba na polovinu z  důvodu směrového charakteru obvodu. Toto bylo zcela  evidentní, ale mnohým jednoduchým "bezdrátovým" lidem,  jejichž zkušenost se omezovala na přístroje, jež mohou  být zdokonalovány sekerou, to připadalo jako zjevení.  Kdyby bylo tak snadné zbavit se statických poruch pomocí  takových šaškáren, bylo by možné se jich zbavit  přijímáním bez antény. Podle tohoto názoru by drát  zapíchnutý do země měl být absolutně imunní, ve  skutečnosti je však na vnější impulsy citlivější, než  drát umístěný vertikálně ve vzduchu. Po pravdě řečeno,  bylo dosaženo mírného pokroku, ale ne následkem užití  určité metody nebo přístroje. Byl dosažen jednoduše  použitím ohromných konstrukcí, které jsou dost špatné  pro vysílání, ale naprosto nevhodné pro příjem, a  zavedením vhodnějších přijímačů. Jak jsem již řekl  předtím, abychom se zbavili těchto potíží, musí být  provedena radikální změna v systému a čím dřív se to  udělá, tím lépe.

Bylo by skutečně katastrofální, kdyby v současné  době, kdy technika je v počátcích a převážná většina  lidí, dokonce ani odborníky nevyjímaje, nemá ani ponětí  o jeho nekonečných možnostech, byl přijat zákon  zajišťující monopol vládě. Toto před několika týdny  navrhl ministr Daniels a není pochyb o tom, že významní  úředníci se s jeho žádostí obrátí na Senát a Dům  reprezentantů s upřímným přesvědčením. Ale celosvětové  důkazy neomylně ukazují, že nejlepší výsledky jsou vždy  dosaženy ve zdravé komerční soutěži. Existují však  výjimečné důvody, proč by bezdrátovému přenosu měla být  dána vrcholná svoboda rozvoje. V první řadě nabízí  vyhlídky nezměřitelně větší a životně důležitější pro  zlepšení lidského života než kterýkoli jiný vynález nebo  objev v historii člověka. Dále musí být pochopeno, že  tato úžasná technika byla zcela vytvořena zde a může být  nazývána "americkou" větším právem než telefon, žárovka  nebo letadlo.

Agenti podnikatelského tisku a burzovní makléři byli  natolik úspěšní v šíření dezinformací, že dokonce tak  vynikající periodikum, jako je Scientific American,  poskytuje hlavní kredit cizí zemi. Ovšem, Němci nám dali  Hertzovy vlny a ruští, angličtí, francouzští a italští  odborníci je rychle využili pro komunikační účely. Byla  to zřejmá aplikace nového činitele, uskutečněná pomocí  staré klasické a nevylepšené indukční cívky, stěží  cokoli víc než další druh heliografie. Rádius přenosu  byl velice omezený, výsledky byly velice slabé a  Hertzovy oscilace, jako prostředek předávání zpráv,  mohly být s výhodou nahrazeny zvukovými vlnami, které  jsem obhajoval v roce 1891. Navíc, všechny tyto pokusy  byly učiněny tři roky po objevení základních principů  bezdrátového systému, který je dnes obecně používán, a  jehož účinné nástroje byly jasně popsány a vyvinuty v  Americe.

Po těchto hertzovských zařízeních a metodách  nezůstávají dnes žádné stopy. Postupovali jsme naprosto  opačným směrem a to, co bylo vytvořeno, je produktem  mozků a úsilí občanů této země. Životně důležité patenty  vypršely a příležitost je otevřena pro všechny. Hlavní  argument ministra je založen na interferenci. Podle jeho  tvrzení, jež přinesl 29. července New York Herald,  signály z výkonného vysílače mohou být zachyceny v každé  vesnici na světě. Z hlediska tohoto faktu, který byl  demonstrován při mých experimentech v roce 1900, by  restrikce ve Spojených státech byly málo účinné.

Při této příležitosti bych se rád  zmínil, že mne nedávno navštívil podivně vyhlížející pán  který mě žádal o pomoc při stavbě světového vysílače v  jedné vzdálené zemi. "Nemáme peníze," řekl, "ale máme spousty zlata a dáme vám ho štědře." Řekl  jsem mu, že nejdříve bych rád věděl, co bude s mými  vynálezy v Americe a tím náš rozhovor skončil. Ale jsem  přesvědčen, že v zákulisí pracují jisté temné síly,  a postupem času bude udržování komunikace stále  obtížnější. Jediným lékem je systém odolný proti  přerušení. Byl dokončen, existuje a všechno, co je  třeba, je uvést ho do provozu.

V myslích lidí je dosud živá vzpomínka na hroznou  válku a možná největší důležitost bude mít zesilovací  vysílač jako stroj pro útok a obranu, zvláště ve spojení  s TELEAUTOMATIKOU. Tento vynález je logickým výsledkem  pozorování, jež začala v mých chlapeckých letech a  pokračovala po celý můj život. Když byly publikovány  první výsledky, Electrical Review v úvodníku tvrdil, že  se stane jedním z "nejmocnějších faktorů v pokroku  civilizace a lidstva." Již není daleko doba, kdy tato  předpověď bude vyplněna. V letech 1898 a 1900 jsem tento  vynález nabídl vládě a mohl by být přijat, kdybych byl  jedním z těch, kteří se stali součástí Alexandrova  stáda, když usilovali o jeho přízeň!

Tehdy jsem si skutečně myslel, že  by mohl skoncovat s válkami z důvodu jeho neomezené  ničivé síly a vyloučení lidského prvku z boje. Přestože  jsem neztratil důvěru v jeho možnosti, mé názory se od  té doby změnily. Válce se nebudeme moci vyhnout,  dokud budou existovat fyzické příčiny pro její recidivu  a těchto příčin, podle poslední analýzy, je na planetě,  na níž žijeme, stále velmi mnoho. Jedině  pomyslné odstranění vzdáleností v každém ohledu, jako je  šíření informací, přeprava cestujících a zboží a přenos  energie přinese s sebou jednoho dne podmínky, které  zajistí trvale přátelské vztahy. Co nyní chceme,  je bližší kontakt a lepší pochopení mezi jednotlivci a  komunitami na celé zemi a eliminace fanatické oddanosti  vynášeným ideálům národního egoismu a pýchy, která je  vždy náchylná uvrhnout svět do pravěkého barbarství a  svárů. Žádná liga nebo parlamentní zákon nemůže zabránit  takové pohromě. To jsou pouze nová zařízení pro vydání  slabých na milost silným.

V tomto smyslu jsem se vyjádřil  před čtrnácti lety, když byl navrhován spolek několika  vedoucích vlád, určitý druh Svaté aliance. Obhajoval jej  Andrew Carnegie, který může být považován za otce této  myšlenky, neboť jí dal více publicity a hybné síly než  kdokoli jiný, dříve než se o to začal zasazovat  prezident. Ačkoli nelze popřít, že takové vyhlídky mohou  mít materiální výhody, pro některé méně šťastné jedince  nemůže splnit hlavní požadované cíle. Mír může  přijít jedině jako přirozený důsledek všeobecné osvěty a  pochopením ras a my jsme dosud daleko od tohoto  blaženého stavu, protože skutečně velmi málo lidí si  připouští skutečnost - že Bůh stvořil člověka k Svému  obrazu - v níž si jsou všichni lidé na Zemi rovni. Ve  skutečnosti existuje jediná rasa s mnoha barvami.  Kristus je jenom jedna osoba, přesto je tu pro všechny  lidi, tak proč se někteří lidé považují za lepší než  ostatní?

Jak pozoruji dnešní svět, ve světle gigantického  zápasu, jehož jsme svědky, jsem naplněn přesvědčením, že  nejlépe by posloužilo zájmům humanity, kdyby Spojené  státy zůstaly věrny svým tradicím, víře v Boha, v  něhož předstírají věřit, a držely se stranou  "pochybných aliancí". Svou geografickou polohou,  vzdáleni od hrozeb blížících se konfliktů, bez pobídek k  teritoriální expanzi, s nevyčerpatelnými zdroji a s  obrovskou populací, důkladně prostoupenou duchem svobody  a spravedlnosti, má tato země privilegované postavení.  Je tudíž schopna vynaložit, a to nezávisle, kolosální  sílu a morální vliv pro blaho všech, moudřeji a  efektivněji než jako člen nějaké ligy.

Rozhovořil jsem se o okolnostech mého raného života a  povídal jsem o utrpení, které mě dohnalo k nepolevujícím  cvičením v obrazotvornosti a sebepozorování. Tato  duševní činnost, zprvu nedobrovolná pod tlakem choroby a  strádání, se postupně stala mojí druhou přirozeností a  nakonec mě přivedla k poznání, že mé tělo pracuje  podobně jako automat a mé činnosti a myšlení jsou  reakcemi na síly prostředí. Naše těla mají tak komplexní  strukturu, pohyby, které konáme jsou tak četné a  komplikované a vjemy našich smyslových orgánů jsou do  takové míry jemné a neuchopitelné, že pro průměrného  člověka je těžké tento fakt pochopit. Přesto není nic  přesvědčivější pro zkušeného výzkumníka než  mechanistická teorie života, kterou do určité míry  chápal a předkládal před třemi sty lety Descartes. V  jeho době bylo mnoho důležitých funkcí našeho organismu  neznámých, zvláště s ohledem na povahu světla a  konstrukci a činnost oka, takže filozofové byli nuceni  tápat ve tmě.

V posledních letech pokrok vědeckého výzkumu na tomto  poli byl takové povahy, že nenechal žádný prostor pro  pochyby ohledně tohoto pohledu a na toto téma bylo  publikováno mnoho prací. Jedním z nejzdatnějších a  nejvýmluvnějších zastánců této teorie je možná Felix le  Dantec, bývalý asistent Pasteura. Profesor Jacques Loeb  prováděl pozoruhodné experimenty v heliotropismu, jasně  stanovil řídicí moc světla na nižší formy organismů a  jeho nejnovější kniha "Forced Movements" je objevná. Ale  zatímco muži vědy přijímají tuto teorii jako mnohé  další, pro mě je to pravda, kterou každou chvíli  demonstruji každým činem a hnutím mysli. Vědomí, že  každý vnější dojem mě podněcuje k nějaké činnosti -  fyzické nebo duševní - je v mé mysli stále přítomno.  Pouze v řídkých případech, kdy jsem ve stavu výjimečné  koncentrace, mám potíže s určením původu impulzu.  Naprostá většina lidských bytostí si není nikdy vědoma,  co se kolem nich děje a miliony z nich padnou za oběti  chorobám a předčasně zemřou právě z tohoto důvodu.  Nejběžnější každodenní události jim připadají záhadné a  nevysvětlitelné. Jeden může cítit náhlou vlnu smutku a  lámat si hlavu s vysvětlením, přitom si nevšimne, že to  způsobil mrak, který přeťal sluneční paprsky. Může se mu  vybavit obraz drahého přítele za okolností, které se mu  zdají být podivné, kdy jej krátce předtm potkal na  ulici nebo někde vidl na fotografii. Když ztratí  knoflíček k límci pobíhá hodinu a kleje a není schopen  si vybavit svou předchozí činnost a přímo jej  lokalizovat. Nedostatečná schopnost pozorovat pouze  formou nevědomosti a je zodpovědná za mnoho chorobných  představ a převážnou většinu pošetilých myšlenek.  Existuje vc než jeden z deseti lidí, kteří nevěří na  telepatii a další psychické manifestace, spiritismus a  komunikaci s mrtvými a kteří by odmítli poslouchat  vědomé nebo nevědomé podvodníky?

Abych ilustroval, jak hluboce je  zakořeněna tato tendence dokonce mezi vzdělanou částí  americké populace, mohu se zmínit o jedné komické  příhodě. Krátce před válkou, kdy exhibice mých turbin v  tomto městě vyvolala mnoho komentářů v technických  časopisech, jsem předvídal, že mezi výrobci bude o tento  vynález tahanice a já měl připravenu speciální  konstrukci pro toho muže z Detroitu, který měl záhadnou  schopnost vydělávat milióny. Měl jsem takovou  sebedůvěru, že jsem to oznámil jako hotovou věc své  sekretářce a asistentům. A jednoho krásného rána mě  přišel navštívit sbor inženýrů z Ford Motor Company s  žádostí o projednání jednoho důležitého projektu se  mnou. "Neříkal jsem vám to?" poznamenal jsem  triumfálně k svým zaměstnancům a jeden z nich řekl, "Jste úžasný pane Teslo. Všechno probíhá tak, jak jste  předpovídal."

Jakmile tito praktičtí muži  usedli, začal jsem samozřejmě vychvalovat báječné  vlastnosti mé turbiny, když mě jejich mluvčí přerušil a  řekl, "Víme o ní všechno, ale jsme tady v jiné  záležitosti. Založili jsme psychologickou společnost pro  výzkum psychických fenoménů a chtěli bychom, abyste se  tohoto podniku zúčastnil." Tito inženýři jistě  netušili, jak málo scházelo, abych je vyhodil ze své  kanceláře.

Vždy mi největší mužové té doby, vůdčí osobnosti  vědy, jejichž jména jsou nesmrtelná, říkali, že jsem  nadán neobyčejnou myslí, a já věnoval všechno své úsilí  řešení velkých problémů bez ohledu na oběti. Mnoho let  jsem se snažil vyřešit záhadu smrti a dychtivě jsem  sledoval každou známku spiritualismu. Ale jen jednou v  životě jsem zažil zkušenost, která mi tehdy připadala  jako nadpřirozená. Bylo to v době smrti mé matky.

Byl jsem tehdy úplně vyčerpaný bolestí a dlouhým  bděním. Matka byla jedné noci přenesena do budovy asi  dva bloky od našeho domu. Jak jsem tam ležel plný  beznaděje, říkal jsem si, že kdyby matka zemřela,  zatímco bych byl pryč od jejího lůžka, určitě by mi dala  znamení. O dva nebo tři měsíce dřív jsem byl v Londýně,  ve společnosti mého pozdějšího přítele Sira Williama  Crookese, kde jsme diskutovali o spiritismu a já byl  těmito myšlenkami úplně pohlcen. Vůbec jsem nevěnoval  pozornost ostatním mužům, ale byl jsem přístupný jeho  argumentům, protože to byly myšlenky z jeho epochální  práce o vyzařující hmotě, kterou jsem četl jako student  a která způsobila, že jsem se dal na elektrotechnickou  životní dráhu. Uvažoval jsem, že podmínky pro pohled na  druhou stranu byly příznivé, protože má matka byla  geniální žena a zvláště vynikala silami intuice. Každou  noc byla každá nitka mého mozku napnuta očekáváním, ale  až do časného rána se nic nestalo. Když jsem usínal nebo  možná upadal do bezvědomí, uviděl jsem obláček, který  nesl andělskou bytost neobyčejné krásy, která se na mě  upřeně a s láskou dívala a postupně nabývala rysy mé  matky. Zjev pomalu proplul pokojem a zmizel. Hned nato  jsem byl probuzen nepopsatelně krásnou písní zpívanou  mnoha hlasy. V ten okamžik jsem si byl naprosto jist, že  má matka právě zemřela. A byla to pravda. Nemohl jsem  unést tu obrovskou váhu bolestné pravdy, kterou jsem  přijal předem, a napsal jsem Siru Williamu Crookesovi  ještě v zajetí těchto dojmů a v ubohém tělesném stavu.  Když jsem se zotavil, hledal jsem dlouho vnější příčinu  této podivné manifestace a ke své velké úlevě jsem po  mnoha měsících neplodného úsilí dosáhl úspěchu.

Viděl jsem obraz slavného umělce  představující alegoricky jedno z ročních období ve formě  oblaku se skupinou andělů, kteří se zdáli plout  vzduchem, což mě silně zasáhlo. Byl naprosto stejný jako  ten, který se objevil v mém snu, s výjimkou obrazu mé  matky. Hudba vycházela z chóru v nedalekém kostele při  ranní velikonoční mši, což uspokojivě vysvětluje vše ve  shodě s vědeckými fakty. To se stalo již velmi dávno a  od té doby jsem neměl nejmenší důvod měnit náhled na  spirituální fenomén, pro který neexistují základy. Víra  v něj je přirozený výsledek intelektuálního vývoje.  Náboženská dogmata nejsou již přijímána v jejich  ortodoxním významu, ale každý jedinec inklinuje k  víře v určitý druh vyšší moci.

Každý z nás musí mít nějaký ideál, aby ovlivňoval  naše jednání a zajistil nám spokojenost, ale není  podstatné zdali je to víra, umění, věda nebo cokoli  jiného, pokud to plní funkci od hmoty uvolňující  povznášející síly. Pro mírovou existenci lidstva jako  celku by měla převládnout jedna společná koncepce.  Zatímco jsem neměl úspěch při získávání důkazů, které by  podporovaly tvrzení psychologů a spiritualistů, podařilo  se mi ke své plné spokojenosti dokázat automatismus  života nejen prostřednictvím neustálého pozorování  jednotlivých činností, ale dokonce přesvědčivěji pomocí  určitých generalizací. Tento objev považuji za  nejvýznamnější moment pro lidskou společnost.

První tušení této úžasné pravdy jsem měl ještě jako  velmi mladý muž, ale po mnoho let jsem to jednoduše  považoval za náhodu. Zejména kdykoli jsem byl určitým  způsobem zraněn, buď já nebo osoba, k níž jsem byl  připoután nebo které jsem byl oddán, druhými lidmi  způsobem, který bychom mohli nazvat jako nefér,  pociťoval jsem zvláštní nedefinovatelnou bolest, již  jsem - z nedostatku lepšího termínu - označil jako  "kosmickou". Krátce nato pak ty, kdo ji způsobili,  pravidelně postihlo nějaké neštěstí. Po mnoha takových  případech jsem se s tímto poznáním svěřil několika  přátelům, kteří měli příležitost se přesvědčit o  platnosti teorie, kterou jsem postupně formuloval, a jíž  bychom mohli vyjádřit těmito slovy:

Naše těla mají podobnou stavbu a jsou vystavena  stejným vnějším silám. To má za následek podobnost  reakcí a shodu obecných aktivit, na nichž spočívají   veškerá společenská a další pravidla a zákony. Jsme  automaty zcela řízenými těmito silami, jsme zmítáni sem  a tam jako korek na vodní hladině, ale tyto vnější  impulsy považujeme za svobodnou vůli. Pohyby a další  činnosti, které vykonáváme, jsou vždy určeny k zachování  života a ačkoli jsme zdánlivě navzájem nezávislí, jsme  spojeni neviditelnými vazbami. Dokud je organismus v  bezvadném stavu, reaguje přesně na podněty, ale v  momentě, kdy u jednotlivce dojde k nějaké poruše, jeho  sebezáchovné síly se naruší. (Naše  těla jsou opravdu podobna automatům, které reagují na  různé podněty, avšak duch, který sídlí v každém z nás a  který oživuje i toto tělo je schopen řídit náš osud svou  touhou buď k dobrému a ke Světlu, nebo ulpěním na hmotě  či ke zlému. Neboť na každý podnět můžeme reagovat  různě, tzn. že se můžeme rozhodnout a tak nastavujeme v  tom velikém celku života naše osudové dráhy tímto nebo  oním směrem. Můžeme býti řiditeli našich osudů, pokud  budeme znát dostatečně zákony Stvoření viz. připravovaná  přednáška na téma "Zákonitosti, které hýbou naším  osudem"....Za Vodu Světla J.M.)

Každý samozřejmě chápe, že pokud člověk ohluchne,  oslabí se mu zrak nebo si poškodí údy, jeho šance na  pokračující existenci se zmenší. Ale rovněž je pravda, a  možná ještě ve větší míře, že jisté defekty mozku, které  řídí tyto automatické, víceméně životně důležité  kvality, způsobují, že se jednotlivec řítí do záhuby.  Citlivá a pozorná bytost, se všemi vysoce vyvinutými a  neporušenými mechanismy, je obdařena dokonalými  mechanickými smysly, které jí umožňují vyhnout se  nebezpečím, která jsou příliš zákeřná než aby mohla být  vnímána přímo. Když se dostane do kontaktu s ostatními,  jejichž řídicí orgány jsou značně poškozené, tato bytost  to pozná a cítí "kosmickou" bolest.

Tato pravda se potvrdila ve stovkách případů a uvítal  bych, kdyby ostatní studenti přírodovědy tomuto problému  věnovali pozornost. Věřím, že spojeným systematickým  úsilím bude dosaženo nevyčíslitelné hodnoty pro svět.  Myšlenka konstrukce automatu potvrdí teorii, kterou jsem  vymyslel již dávno ve svém mládí, ale jíž jsem se  nevěnoval před rokem 1895, kdy jsem začal své výzkumy  bezdrátového přenosu. Během následujících dvou nebo tří  let jsem zkonstruoval několik automatických mechanismů  ovládaných na dálku a předvedl je návštěvníkům mé  laboratoře.

V roce 1896 jsem však zkonstruoval  kompletní stroj schopný vykonávat množství operací, ale  dokončení této práce se protáhlo do konce roku 1897.  Tento stroj byl vyobrazen a popsán v Century Magazine  (červen 1900) a dalších periodikách té doby. Když byl v  roce 1898 poprvé předveden veřejnosti, způsobil senzaci  jako žádný z mých vynálezů předtím. V listopadu 1898 mi  byl udělen patent na nebývalou techniku, ale až potom,  co do New Yorku přijel hlavní examinátor a viděl ji v  činnosti a prohlásil, že je to neuvěřitelné. Vzpomínám  si, že jsem později volal jednomu úředníkovi ve  Washingtonu a nabízel tento vynález vládě. Když jsem mu  později vyprávěl, jak jsem pochodil, dal se do smíchu.  Nikdo netušil, že pro zdokonalení tohoto přístroje jsou  nejlepší předpoklady. Je nešťastné, že v tomto patentu,  který následoval po radě mých právních zástupců, jsem  uvedl, že řízení je prováděno prostřednictvím jednoho  obvodu a dobře známé formy detektoru. Z tohoto důvodu mi  dosud nebyla udělena patentová ochrana na metodu a  přístroj. Mé lodě byly ve skutečnosti řízeny společnou  činností několika obvodů a jakákoli interference byla  vyloučena.

Prostě řečeno, vytvořil jsem přijímací obvody ve  formě smyček, včetně kondenzátorů, protože vybíjení mého  vysokonapěťového vysílače ionizovala vzduch v  laboratoři, aby i malá anténa mohla přitahovat elektřinu  z okolní atmosféry.

Abych to nějak přiblížil: objevil  jsem například, že baňka o průměru dvanáct palců,  z níž byl silně vyčerpán vzduch, opatřená jedním  terminálem, k němuž byl připojen krátký drát, vydala  tisíc záblesků - než byl všechen nabitý vzduch v  laboratoři neutralizován. Smyčka tvořící  přijímač nebyla na takovéto poruchy citlivá a je  zvláštní, že nyní, po tolika letech, se stává populární.  Ve skutečnosti odebírá mnohem méně energie než antény  nebo dlouhý uzemněný drát, ale rovněž odstraňuje řadu  nedostatků současných bezdrátových přístrojů.

Při demonstraci před obecenstvem jsem návštěvníky  vyzval, aby pokládali otázky jakéhokoli obsahu a automat  jim odpovídal znameními. To bylo v té době považováno za  magii, ale bylo to velice prosté, protože jsem to byl  já, kdo jim prostřednictvím přístroje dával odpovědi.

Ve stejné době byla postavena další větší  teleautomatická loď, jejíž fotografie se objevila v  říjnovém čísle 1919 časopisu Electrical Experimenter.  Byla řízena smyčkami, které měly několik závitů  umístěných v trupu, což ji činilo zcela vodotěsnou a  schopnou ponoru pod hladinu. Přístroj se podobal tomu,  jenž byl použit v prvním případě s výjimkou několika  nových prvků, například jsem použil žárovky, které  poskytovaly viditelný důkaz řádné funkce stroje. Tyto  automaty, řízené na vzdálenost viditelnosti operátorem,  však byly prvními, poněkud hrubými kroky ve vývoji  techniky teleautomatů, kterou jsem vytvořil.

Dalším logickým vylepšením byla aplikace  automatických mechanismů za hranici viditelnosti a na  velké vzdálenosti od řídicího centra a od té doby jsem  obhajoval jejich nasazení jako válečnické nástroje místo  střelných zbraní. Jejich důležitost se nyní zdá být  rozpoznána, pokud mohu soudit z příležitostných zmínek v  tisku o vymoženostech, které jsou prý neobyčejné, ale  neobsahují nic nového. Nedokonalým způsobem lze vypustit  letadlo řizené existujícími bezdrátovými zařízeními,  nechat jej sledovat určitý přibližný kurz a vykonat  nějakou operaci na vzdálenost mnoha set mil. Stroj  tohoto druhu může být rovněž řízen několika způsoby  mechanicky a nepochybuji o tom, že by mohl prokázat  jistou užitečnost ve válce. Ale podle mých nejlepších  vědomostí dnes neexistují přístroje, s nimiž by mohlo  být dosaženo přesného zásahu cíle. Věnoval jsem roky  studiu tohoto problému a vyvinul jsem způsoby, jak tyto  a ještě větší zázraky snadno realizovat.

Jak jsem uvedl ji díve,  coby univerzitní student jsem vymyslel létající stroj  zcela nepodobný těm dnešním. Jejich podstatným principem  byl zvuk, ale nebyl realizovatelný, protože nebyl  dostupný pohon o dostatečném výkonu. V posledních letech  jsem tento problém uspokojivě vyřešil a nyní plánuji  létající stroje bez podpůrných ploch, křídel, vrtulí a  dalších vnějších zařízení, který by byl schopen vyvinout  nesmírnou rychlost a je velmi pravděpodobné, že by se  stal mocným argumentem pro mír blízké budoucnosti.  Takový stroj, udržovaný ve vzduchu a poháněný výhradně  reakčními silami, je vyobrazen na jedné z mých stránek s  přednáškami a předpokládá se, že bude řízen buď  mechanicky, nebo bezdrátovým přenosem energie. Po instalaci příslušného zařízení by bylo proveditelné  vrhnout střelu do vzduchu a upustit ji téměř přesně na  místě, kam má dopadnout, které může být tisíce mil  daleko.

Ale tím to neskončí. Nakonec budou vyrobeny  teleautomaty schopné jednat tak, jako kdyby měly vlastní  inteligenci, a jejich příchod způsobí revoluci. Již v  roce 1898 jsem navrhnul zástupcům jednoho velkého  výrobního koncernu konstrukci a veřejné předvedení  samohybného vozidla, které by samočinně provádělo mnoho  různých operací včetně něčeho, co se blíží vlastní  inteligenci. Ale můj návrh byl v té době pokládán za  chimérický a nic z toho nebylo.

V současné době se mnoho nejschopnějších lidí pokouší  navrhnout opatření, která by zabránila opakování  strašného konfliktu, který skončil jen teoreticky a  jehož trvání jsem předpověděl v článku otištěném 20.  prosince 1914 v SUN. Navrhovaná Liga není lék, ale  naopak, podle názoru řady kompetentních mužů, může  přinést výsledky zcela opačné.

Obzvlášť politováníhodné je, že v rámci slov o míru  byla použita politika trestání, protože za několik let  budou národy moci bojovat bez armád, lodí nebo střelných  zbraní, zbraněmi mnohem strašnějšími, jejichž ničivá  síla je opravdu neomezená. Kterékoli město, jakkoli  vzdálené od nepřítele, může být jimi zničeno a žádná moc  na Zemi jim v tom nemůže zabránit. Jestliže chceme  odvrátit hrozící katastrofu a stav věcí, který může  zeměkouli změnit v peklo,měli bychom se přičinit o vývoj  létajících strojů a bezdrátový přenos energie, bez  zbytečného otálení a se všemi silami a zdroji národa.