ŽIVLY PŘÍRODNÍ

(Přednáška proslovená dne 22./I. 36.)

 

Při naší poslední schůzce projevila se nám bytost, ovládající vichřici. Myslím, že mnozí z přítomných si ani neuvědomili, že i vichřice, také jeden ze živlů přírodních, je ovládána bytostí duchovní, stejně jako všechny živly ostatní. Bouře, krupobití, déšť, mlha, bouře na moři i mračna, podobně jako mnoho jiných přírodních jevů a úkazů, jsou ovládány bytostmi, služebníky to Božími. To zůstává faktem, ať o tom lidé již vědí či nevědí, ať tomu věří či nevěří.

Primitivní člověk se těchto úkazů přírodních bál, jako mocných, neznámých sil. Doba pohanská připisovala vládu nad každým živlem jinému bohu a tyto bohy uctívala, k jejich usmíření přinášela jim mnohdy i velmi těžké oběti. Tak pohané znali boha blesku a hromu, boha ohně, boha slunce, a již sama jména, která těmto bohům byla dávána, vystihovala vždy nepřemožitelnou sílu božstva, kterého se každý smrtelník musel bát. Moc těchto bohů byla opředena různými mýtickými zvěstmi, a mnohé pozůstatky z nich zachovaly se nám až do dnešní doby.

Naši předkové dovedli kdysi i ovládati některé živly přírodní, dnešní lidé se však tomu všemu jen posmívají a považují to za nemožné. Tato nedůvěra ve schopnosti člověka vznikla především z toho, že se člověk příliš vzdálil od duchovního života a tím i od Boha. Proto také si dnešní lidé ani netroufají poprositi Otce Nebeského, aby jim pomohl nalézt cestu k dorozumění se s živly přírodními, které jsou přece ovládány Jeho služebníky.

Bůh Otec jest Stvořitel všech věcí, a my můžeme, pokud nosíme v sobě pravou pokoru a důvěru v Boha, prositi Jej o uskutečnění takových věcí, které jsou k našemu dobru, ale které bez Jeho pomoci nemůžeme zvládnout, nedovedeme uskutečnit. To nám dokazoval Ježíš za svého pozemského života velmi jasně. On nás učil nejen znáti živly přírodní, ale také ovládati je. On, který byl nerozlučně spojen s Otcem Nebeským, mohl proto také říci:

»Mně dána jest veškerá moc na zemi i na nebi.«

A tuto Svou moc na zemi také dokázal Svými činy. Utišil vichřici a bouři na moři či jezeře, uklidnil vlny mořské, rozkázal ohni, který stravoval příbytek chudákův, aby zastavil své dílo zkázy, a oheň skutečně uhasl ihned, jakmile Pán vešel do příbytku postiženého člověka a svůj příkaz ohni vyslovil.

Pán učinil mnoho a mnoho obdivuhodných věcí, kterým dnes říkáme prostě — zázraky. A jen proto jsou to pro nás zázraky, protože náš rozum nemůže pochopit přirozenou podstatu těchto věcí, a nechápe ji proto, že podstata těchto věcí je čistě duchovní a dnešní člověk je příliš hmotný, materialistický.

Pán Ježíš nekonal všechny tyto tak zvané zázraky proto, aby se před ostatními lidmi vynášel, aby se honosil svojí nadlidskou silou, aby ukazoval, že On je Synem Božím a proto také má tuto neobyčejnou moc. Ukazoval nám tím, že i my můžeme dokázati totéž, co dokázal On. Jasně zní Slova Páně: »Kdo ve Mne uvěří a za Mnou půjde, bude konati tytéž skutky jako Já.«

A tato Slova Jeho platí i pro nás, platí pro všechny časy a musí nám býti posilou i vzpruhou.

Proč lidé nevěří těmto Slovům? Proč se jimi neřídí? Proč se nepokouší zastaviti déšť, odvést kroupová mračna z polí do lesů, aby zachránil obilí před zničením? Proč nezmírní vichřici, aby nevyrvala celé lány lesů? Proč se nepokusí utišiti rozbouřené mořské vlny? Vždyť to vše je možné! Proč se lidé ani neodvažují pokoušet se o to? Zřejmě jen proto, že si neuvědomují svoji lidskou důstojnost, která může být Bohem jeho věrným služebníkům propůjčena. Příliš slabá jest však jejich víra a jejich úsilí po dosažení čistého života. Ve své malověrnosti domnívají se dokonce, že kdyby se o takové věci pokoušeli, že by jednali proti Zákonům Božím.

Co je platná člověku víra, co pomohou mu Slova Pánova, jež dovede si opakovat, když nedovede dle nich žít. Pán Ježíš učil nás tomu, jak se máme a můžeme přibližovati k Otci Nebeskému, abychom se stali vědomými Jeho služebníky. Žádá si to však naprostou víru v Jeho moc, v Jeho Lásku a Moudrost a trvalé úsilí v poznávání a naplňování Jeho zákonů.

O všem tom jsem mnoho uvažoval a řekl jsem si nakonec pevně: já věřím v Ježíše Krista, snažím se dle Slov Jeho žít a za Ním jít, a proto se mohu odvážit s pomocí Boží pokusiti se o uskutečnění některých věcí, které se mnohému na prvý pohled zdají nemožností.

Jsem přece jen zcela obyčejný, prostý člověk, ale mám jednu velikou výhodu, a tou je moje absolutní, bezměrná víra, kterou mi Bůh ve Své milosti udělil jako dar nad jiné cennější. Proto také se mi podařilo uskutečniti mnoho věcí, které jiní mají za nemožné nebo dokonce pokládají je za zázraky. A přitom vím a přesvědčil jsem se o tom, že vše to je zcela jednoduché, prosté, jako Pravda Boží sama.

Ze všeho nejdříve pokusil jsem se zastaviti déšť uprostřed největšího lijáku. Vyslovil jsem soustředěně pokornou prosbu k Otci Nebeskému, ovšem s plným vědomím, že ne já, ale zasáhnutí Jeho síly tyto skutky činí. Pak požádal jsem bytosti mračna a déšť ovládající, aby déšť zastavily a mračna odnesly dále. Pak již jsem jen s pevnou vírou očekával, že se tak stane. A skutečně se tak stalo. Déšť rázem ustal, za chvíli i mraky se roztrhaly a modrá obloha nad nimi se zaskvěla.

Podařilo se mi to mnohokráte, ovšem, nezneužíval jsem toho bez vážné příčiny. Činil jsem tak při svých turistických toulkách, nejčastěji však, když na poli ohrožená úroda, k svážení připravené seno prosilo samo o přímluvu.

Jednou jsem byl v Tatrách a jel jsem se třemi dámami z Popradu do Tatranské Lomnice, odkud jsme chtěli podniknout pěší tůru na Zelené Pleso. Již z vlaku jsme pozorovali, jak se Tatry halí do neproniknutelné mlhy a mračen, že nebylo z nich viděti ani jejich úpatí, úplně se v mlhách ztrácely. Tu dámy začaly naříkat, že celý výlet ztratí svůj půvab, budeme-li připraveni o to nejkrásnější, to jest o vyhlídku do hlubin údolí i výšek okolních hor. A když jsem je tak slyšel, jak si naříkají, řekl jsem jim: — Budete-li hodné, vyprosím vám jasno, abyste uviděly Tatry v plné nádheře. — Všechny tři prosily hned, abych tak učinil a slibovaly, že budou nejen hodné, ale také že budou věřit se mnou, že se tak stane. Já vyslovil jsem v duchu zase svoji prosbu k Otci Nebeskému a k bytosti ovládající mlhu, a než jsem se vzpamatoval, byly celé Tatry prosty mlhového závoje a objevily se před námi v plné své kráse, obloha nad námi jasně modrá, takže jsme měli ten nejkrásnější den.

Při jedné veliké vichřici, která zejména na Sázavě udělala ohromné škody, v lesích a stráních vyvrátila spoustu stromů, a pak se přihnala až k nám, pozoroval jsem z okna naši zahradu. Staleté borovice ohýbaly se jako třísky, takže každým okamžikem dalo se čekat, že náporu vichřice neodolají. Napadlo mne v té chvíli, pokusit se zastaviti tuto vichřici. Rychle jsem se soustředil a prosil Boha i bytost vichřici ovládající, aby zmírnil sílu vichřice a neničil krásy přírody. A sotva jsem své prosby dokončil, pln víry, že se tak stane, utišila se spoušť, a na celé zahradě, krom jediného nalomeného smrčku, nebyla zlomena ani jediná větvička.

Následující rok byl jsem na jaře opět v Abbazii, kde jsem již častěji zažil veliké vichřice, při nichž bylo vždy silně moře rozbouřeno. Vlny byly tak ohromné a vlnobití tak prudké, že se vlny převalovaly i přes pobřežní cesty, po kterých bylo nemožno přejít. I zde jsem vyzkoušel sílu své prosby, ač rozbouřený živel připravoval očím mým podívanou tak mocnou, že se mně samému zdálo nemožností uklidniti jej. I když jsem byl naplněn pevnou vírou, že moje prosba bude vyslyšena, přece jen stanul jsem v úžase nad tím, že je to skutečně možné, když jsem spatřil náhle moře klidné, tiché a hladké jako zrcadlo. Tak mohl jsem přejíti pohodlně místa, kde se moře nejvíce přes cestu přelévalo, a když jsem došel až k místům, kam již vlny nedosahovaly, znovu se moře divoce rozvlnilo.

Abych si byl opravdu jist, že toto uklidnění moře nebylo jen pouhou náhodou, opakoval jsem podobný pokus za svého pobytu v Abbazii celkem třicetkrát, někdy jsem měl s sebou i společníky jako svědky, a po každé vsledek byl tý. Na moji prosbu moře se uklidnilo a nechalo mne volně přejít. Tak jsem ukázal i těm nevěřícím, jakou moc má Bůh, jak je možno jí se dovolat.

Jest jen ke škodě lidstva, že si svou vlastní vinou, ve své nedostačující víře mnoho věcí neuvědomuje. Tím se připravujeme o mnoho darů, které jsou pro nás připraveny. Někteří z těch, kteří sledovali tehdy v Abbazii můj zásah proti rozbouřenému moři, považovali mne za kouzelníka, ale z tohoto omylu jsem je hned vyvedl. Není to ždné kouzelnictví, ale zcela přirozená věc, k níž je zapotřebí především absolutní víry v Boha, v Jeho moc a všemohoucnost, a dále pevné víry ve Slova a učení Pána Ježíše, který nám tak prostým způsobem naznačil a také skutky svými dokázal, že uskutečnění podobných věcí je zcela možné. Ani On sám nemluvil o zázracích, a zcela prostě, silou Své víry ony »zázračné« činy konal.

To není žádné kouzelnictví! Jediným kouzlem je zde jen a jen víra, o které Pán Ježíš řekl jednou apoštolům:

»Budete-li chtít, aby se tato hora srovnala se zemí, nebo aby vešla do hlubin mořských, a budete-li věit, že se tak stane, stane se.«

Bez výjimky každý člověk opravdově věřící, žijící v plné harmonii s Otcem Nebeským, plnící Jeho Vůli, dovede-li se k Němu přiblížiti, může využít takové pomoci i pro sebe. Nesmí se však toho nikdy pokoušet zneužívat k věcem podřadným, hmotařským, neboť pak nejen že by jsme se žádaného výsledku nedočkali, ba navíc sami bychom se obtížili vinou - užíváním jména Božího pro naše rozmary. Je-li však žádaná věc k užitku prosícího jedince nebo celku, pak může každý člověk s jistotou použít těchto vzácných darů Božích.

Pán Ježíš odešel od nás zpět k Otci, a jako trvalý prostředník mezi námi a Otcem před svým odchodem řekl:

 

»Očkolivěk budete prositi Otce Mého Nebeského skrze Mne, dáť vám!«

A proto, chceme-li něčeho dosáhnouti od Otce, musíme prositi Jej skrze Pána Ježíše Krista. Avšak prositi skrze Pána Ježíše Krista může jen ten, kdo Jím je opravdu naplněn, kdo za Ním jde celým svým životem a kdo přesně plní Vůli Otce Nebeského.

Proč tedy lidstvo nevěří? Proč se spokojuje tím, že čte nebo poslouchá takovéto hluboké pravdy a přechází kolem nich bez povšimnutí, jako by pro ně neplatily? Škoda, přeškoda, že je tak málo lidí, kteří tomu opravdu věří, a ještě méně těch, kteří této moci používají! Málo jich, ale přece jsou.

Profesor B. znal dva faráře, jednoho z kraje vodňanského, druhého z kraje novopackého, kteří oba věděli, že blížící se kroupová mračna mohou svou prosbou k Otci odvésti tam, kde by tíha krup nezpůsobila škody tak těžké, jako v dozrávajícím obilí. V jejich krajině, pokud oni tam působili, nepamatoval nikdo, že by byly kroupy zničily obilí. A když to dovedli tito dva kněží, proč by totéž nemohli dokázat i ostatní?

Já sám byl jsem na tuto možnost, ovládnouti svojí prosbou živly přírodní, upozorněn jednou starší spiritistkou, která se přes 40 let zabývala spiritismem a pamatovala dobře jeho počátky u nás. Ta mi vyprávěla, jak asi před 40 lety, dnes tedy asi 50 let tomu, byl spiritismus velmi pronásledován a spiritisté museli svá shromáždění pořádat velmi tajně. Jednou jejich vůdce určil, že si udělají sezení v Letohrádku Hvězda, a určil k tomu dopoledne. Když se ráno sešli na cestě do Hvězdy — vzpomeňte, jaký to byl tehdy výlet z Prahy! — pršelo jen lilo, takže někteří pochybovali o tom, že by za takového lijáku bylo možno seanci uskutečnit. Ale bratr vůdce jim řekl: »Nebojte se, bratři, na tom místě, kde bude naše seance, nepadne ani kapka vody!« A skutečně se tak stalo. Déšť jim ve skutečnosti jen posloužil, poněvadž za takovéhoto počasí nikdo na výlet do Hvězdy se nevydal, a oni nebyli nikým rušeni. Když se sestavili do kruhu, zpozorovali, že stojí na místě úplně suchém, že na ně vůbec neprší, ačkoliv dokola pršelo stále velmi silně. Stalo se, jak jejich vůdce předem řekl — stáli na volném prostranství, ničím nechráněni, a přece odbyli celou seanci bez deště, úplně v suchu.

Přiznávám se, že když mi toto vyprávěla ona stařičká žena, nevěřil jsem tomu a myslil jsem, že je to pohádka. Přesto však jsem o věci přemýšlel a za tři dny již soudil jsem jinak. Byl jsem v Moravské Ostravě, kde jsem přednášel, a tam mi jedna tamní žena prozradila velmi zajímavé věci. Byl jsem se totiž podívat na průvod krojových družin, které tam právě pořádaly svůj sjezd, a když jsem se vrátil domů, ke svým hostitelům, začalo pršet. A moje hostitelka mi vykládala, že jí to dalo velkou práci, aby udržela déšť na tak dlouho, než bude po průvodu, aby se krásné kroje nezmáčely a já mohl shlédnouti nerušeně celý průvod.

Bylo to pro mne opravdovým překvapením, že v témže týdnu slyším již po druhé o možnosti zadržeti déšť a ptal jsem se s údivem, jak je to možné. V odpověď na to vyžádala si tato žena, abych jí podal ruku, a když se dotkla špiček mých prstů, prohlásila, že i já mám tu moc, abych zastavil déšť, kdykoliv to budu potřebovat. Velmi brzy přesvědčil jsem se pak o tom sám.

Jel jsem z Moravské Ostravy na Slovensko, abych si se svým zetěm udělal pěší túru v Pováží. Měli jsme schůzku v Žilině, a když jsem tam dojel, pršelo a pršelo. A můj společník, který přijel z východnější části Slovenska, hlásil také, že prší i tam, a dle toho, jak zná období dešťů v těchto končinách, bude prý pršet nejméně šest neděl. Byl téměř ochoten vzdáti se zamýšlené cesty, ale já jsem ho uklidnil příslibem, že než si vyhledá potřebné spojení vlakové, pršet přestane. Dal se mi ovšem do smíchu, protože prý neznám Slovensko a nevím, jak výmluvná je obloha takto zatažená, to prý vždycky potřebuje celé týdny, než se taková mračna vyprší. A měl konečně pravdu, protože pršelo celých šest neděl, ale musel dáti za pravdu také mně, protože na nás nespadla ani kapka, ač jsme prodělali celou pěší túru přesně dle programu.

Já ovšem tehdy na nádraží v Žilině využil chvíle, kdy se zeť díval po vyvěšených tabulích jízdního řádu, ke svému soustředění. Dle rady oné ženy z Moravské Ostravy poprosil jsem, prostřednictvím Ježíše, Otce Nebeského i bytost ovládající mračna a déšť, aby déšť zastavili a popřáli nám, abychom mohli cestu svou vykonati za sucha. A sotva jsem svou prosbu dokončil, s plnou vírou, že se tak stane, přestalo ihned pršet, takže jsme se za krásné pohody pod modrou oblohou vydali na cestu. Všude jinde, jak jsme dostávali zprávy, všude pršelo, jen tam, kudy jsme šli my, tam bylo krásně, takže jsme se úplně za sucha dostali až do Popradu. Tam jsem zastihl ženu, která si naříkala, že se pro stálý déšť vůbec nedostali na krok a nemohli podniknout žádnou cestu.

Mohl bych uvésti ještě celou řadu jiných podobných případů, kdy moje víra spojená s prosbou účinně zasáhly do dění přírodního. Z těchto zkušeností, kterých mně bylo zapotřebí, abych sám v sobě umlčel zprvu se hlásící pochybnosti a nedůvěru, z těchto zkušeností došel jsem k pevnému přesvědčení, že není žádným kouzelnictvím zastavit déšť a dorozumět se s živly přírodními. Je v naší schopnosti podobné věci uskutečnit, musíte však míti absolutní víru, když pokorně prosíte Otce Nebeského a ony bytosti, které dotyčné živly ovládají.

Vylíčil jsem vám, jak jsem se naučil zastaviti déšť, mírniti vichřici, rozptylovati mračna, mlhu, odvésti kroupová mračna z polí do lesů, jak utišit rozbouřené vlny mořské. Poznal jsem v tom opět nový důkaz veliké Lásky Boží. Poznal jsem, že nic na světě se neděje bez působení a vlivů duchovních a bytostných sil, které působí kolem nás. Poznal jsem nade vší pochybnost, že i živly přírodní jsou ovládány bytostmi, a tyto bytosti jsou rovněž služebníky Božími, které můžeme s úspěchem prositi o spolupráci.

Přál bych vám, abyste i vy byli o těchto věcech přesvědčeni tak skálopevně jako já. Přičiňte se o to, abyste žili krásný a ušlechtilý život, abyste byli v neustálé harmonii se zákony Božími a mohli být také účastni veškerého požehnání, pramenícího z neochvějné víry a touhy po blízkosti Boží.

A budete-li takto „věřit“, pak budete moci i vy spolupůsobit se všemi živly přírodními na nádherném díle stvoření. Láska, jedině Láska vám k tomu dopomůže, a proto milujte vše stvořené!

K tomu vám pomáhej Bůh!

 

 

 

Další:  0      1     2     3     4     5     6     7     8     9     10     11